Q&A s Janem Škodou před premiérovým uvedením filmu na KVIFF

Můžete popsat genezi vašeho filmu Karel, já a ty?

Provázelo ji mnoho změn. To, co zůstalo z původní myšlenky, byla touha natočit film, který by ve své přirozenosti opravdu připomínal život, jak ho cítím a pozoruju sám na sobě, třeba i za cenu méně dramatických zvratů, hlasitých emocí či různého podobného šroubování. Napřed jsem měl představu komorního tvaru, který bychom točili jako mé předchozí filmy v podstatě bez peněz, možná dokonce skoro bez scénáře, jaksi polodokumentárně, na základě určitých skutečných prožitků a zkušeností, takže jsme se do filmu s kamarádkou i sami obsadili. Výchozím bodem byla situace ženy, která řeší manželskou krizi nastěhováním ke kamarádovi, pozorování tohohle přechodného období v dialogu dvou lidí v odlišných vztahových situacích.
Potom jsem se té tvůrčí nevázanosti nějak lek a nakonec jsem se přistihl, jak píšu podrobný scénář. Začal se klubat materiál, jehož nároky dost překračovaly možnosti „no-budget“, ale i „low-budget“ produkce, aniž bych si to sám hned uvědomil. Několik spolupracovníků odešlo, plán se protahoval, nakonec odešla i zmíněná kamarádka, hlavní herečka filmu, takže to vypadalo, že je konec.
Jenže mně se ten jednou napsaný scénář zdál fajn, bylo by mi ho líto, nechtěl jsem se projektu vzdát. Napsal jsem novou verzi, oprostil ji od konkrétních osobních motivů z minula. Projekt se opět proměnil, zůstalo jenom východisko té základní situace postav a taky ten hrozný nepoměr prostředků, které jsme měli, s nároky, které si žádal scenáristický materiál. Ale byli jsme pevně rozhodnuti, že to zkusíme udělat, jak nejlíp dovedeme, s tím, co máme.

Festival o vašem filmu mluví jako „bytovém“. Co to znamená?

Film Lucie, který jsem natočil v roce 2011, se celý v bytě odehrává, tak jsem mu začal přezdívat „bytový film“. Milostným písním, které následovaly, jsem začal přezdívat „druhý bytový film“, i když už se v něm okrajově objevily i nějaké exteriéry. Nynější „třetí bytový film“ už v té bytovosti nelze brát vůbec doslova, ale lokace bytů v něm pořád převažují. A ta základní metoda zůstává stejná: točit naprosto nízkonákladově tak, jak je to dosažitelné, aby to přitom bylo životné. Lokace bytu tohle pojetí nějak celé zosobňuje. Navíc je tu i nenápadný odkaz na bytové divadlo jako něco, co jakmile nejde dělat jaksi se vší parádou, dělá se přesto prostě tak, jak to jde. Tady samozřejmě veškerá souvislost končí.

S jakým rozpočtem a produkčním zázemím jste operoval? Je pro vás malý rozpočet osvobozující v tvůrčích volbách, anebo naopak limitující?

Rozpočet i zázemí bylo skromné, grant Státního fondu ho pokryl částkou 330 tisíc, což byl jediný cash zvenčí. Točili jsme většinou ve třech nebo ve čtyřech lidech, čímž je míněn kompletní štáb, občas dokonce ve dvou – ba i v jednom!
Ano, umělecká svoboda a materiální limity, to jsou tradiční spojité nádoby, a já si to tímhle filmem opět velice hezky zopakoval. Jelikož mě ta zkušenost dost vyčerpala, tak bohužel nemám správnou proporci ve vnímání téhle dichotomie, beru tu tvůrčí svobodu asi příliš samozřejmě a všímám si hlavně toho, co mi vadí, to jest těch limitů. Zvlášť když, co si budeme povídat, ony občas celkem neblaze ovlivňují i tu tvorbu. Zkoumání cest, na nichž limity mohou být tvůrčí, je staré jako umění samo, že? Může se přihodit, že některé limity, jež tvůrce osvíceně pojal do své umělecké hry, zůstanou pořád divácky bolestivé, a nenaděláte nic. Vím o mnoha limitech, které bych mnohem raději nepřekonával. Ale i ony jsou do filmu vrostlé tak hluboko, že už zkrátka souvisí s jeho celkovou tváří, a třeba i v něčem pozitivně, sám to nemůžu dobře posoudit.
Takže mě vlastně hrozně zajímá, co z těch všech věcí pro diváky mého filmu bude a nebude podstatné – jestli ucítím spíš „většinovou“ reakci na ty limity, anebo na to, co je za nimi, čímž myslím dobré i horší.

Kdy a kde jste točili?

Točili jsme od dubna do listopadu 2017 na mnoha bytových i nebytových lokacích převážně v Praze. Docela dost materiálu v součtu vlastně pochází z různých koutů Vršovic, kde byla základna štábu – čím méně je nutné se vzdalovat základně, tím lépe. Auta jsme většinou neměli.

Jak ve vás klíčilo téma moderních vztahů, strachu ze závazků nebo deziluzí mladé dospělosti, které nese váš film?

Tahle otázka obsahuje hned tři možné interpretace, za které jsem rád, jenom si nejsem si jistý, jestli je umím rozvinout. Teď jsem sám řekl „nejsem si jistý“ – a hned mě napadá, že reflexe nejistoty je vlastně možná to hlavní. Anebo nějaké nemožnosti, poznávání vlastních limitů (vida, jsme zase u limitů). V tomhle případě jde o vztahy, což je jedno z témat, které mě dokáže pohltit, vlastně možná právě tím, jak je neuchopitelné, takže je možné po něm sahat stále znovu. Nicméně mojí ambicí nebylo říct o dnešních vztazích něco nového. Spíš prostě pozorovat lidi, kteří se s nimi poctivě potýkají, přičemž ta poctivost je pro mě důležitá. Možná v tom je mnohem víc jakéhosi „postpuberťáckého vcítění“ než nějaké cílené, dospělé sociologie.

Proč jste se rozhodl zahrát si postavu Dušana? Co s vámi má Dušan společného?

Dušan v tom filmu říká právě tu „postpubertální větu“, když přiznává, že „ve svým věku by už mohl být za tím“. To je vlastně tak trochu i vzkaz přes postavu od autora filmu. Nicméně já tam Dušana nehraju, nebo to aspoň nikdy natvrdo nepřiznám. Změnami, o nichž jsem mluvil dřív, došlo i k mému přeobsazení Miroslavem Faderholzem.

Podle jakého klíče jste vybíral další herce, zejména Jenovéfu Bokovou? Ve filmu se v menších rolích objeví i Petra Nesvačilová nebo Vít Klusák.

Jsou prostě herci, kteří vám z těžko analyzovatelných důvodů sedí do filmů, které natáčíte. Když jsem Jenůfu poprvé viděl ve studentském filmu Lord Hoven, okamžitě mi došlo, že to je tenhle případ, i když jsem zrovna pro žádnou konkrétní roli takovou herečku nehledal. S peripetiemi, o nichž jsem mluvil dřív, se to změnilo: měl jsem hlavní postavu filmu, která herecky osiřela, potřeboval jsem ji znovu obsadit, a to byl moment, kdy se ten dávný „abstraktní předvýběr“ skvěle potkal s konkrétní potřebou a konkrétní povahou role, byť obsadit herce do filmu pro mě nikdy neznamená vyplnit danou tváří jednou napsanou roli, nýbrž nové uvažování o roli samotné. To všechno v menším platí i pro ty ostatní role, můžu hrdě dodat, že i pro ty nejmenší z nich, tak jako v případě Víta Klusáka.

Co pro vás znamená uvedení na MFF Karlovy Vary?

Možnost, že diváci uvidí můj film právě zde a také že o něm uslyší právě v souvislosti s festivalem, je pro mě zásadní. Moje filmařská snaha se tím ocitá v jakémsi přesvědčivém světle, což je pro polodomácký, mikrorozpočtový film jako je ten můj snad ještě důležitější než pro film běžného typu, s výrobním standardem, na nějž je každý zvyklý. Je v tom nějaká naděje, že třeba další cesta už takhle usmolená být nemusí, či aspoň tichá podpora, aby nebyla, pomyslný vzkaz s „palcem nahoru“. Tenhle celý balíček významů má pro mě uvedení „Karla“ v Karlových Varech.

Co děláte kromě filmu? Chystáte už další počin?

Správně, filmařinou se neživím – pokud to byla otázka na živobytí. Dělám ostrahu v jednom objektu ve Vršovicích, občas si přivydělám nějakou knižní korekturou. Jinak se též věnuju hudbě, muzicíruju s „neojazzrockovou“ kapelou Ploy. Udělal jsem teď jednu malou věc pro rozhlas a tohle médium, nejenom skrze „dramatickou tvorbu“, mě hodně zajímá. Co se týče dalšího filmu, nic jako chystání zatím není, možná velice jemné pomýšlení. Určitě to zase potrvá léta...