Kamarádi

Únor 13, 2018

povídka

 

         „Podívej, když byla ve vosmatřicátým mobilizace, tak v tomhle nárůdku bylo půl druhýho milionu mužů ve zbrani! Dovedeš si to představit?“
         Muž, důvěrně nahnutý přes pult, se ostře díval barmanovi do tváře. Pak teatrálně trhnul hlavou. „Tohle mě žere a tohle mě nepřestane žrát. To, jak pan Edvard Beneš udělal z celýho českýho národa baby. A myslíš, že jsme byli nějaká muší váha? Omyl! Měli jsme tisíc tanků. Dva a půl tisíce děl. Skoro tisíc eroplánů. A co je hlavní – to vobrovský vodhodlání bojovat, doprdele!“
         „No jo, Karliku, no jo.“
         Barman, statný chlap s dobrácky zakulacenou tváří, pokojně kouřil na druhé straně pultu, kde jinak neměl co na práci. Hospoda v tu chvíli nevykazovala moc známek života. Občas dolehl luskavý náraz kulečníkových koulí, někde vedle se hrálo. Okny zvenčí sem padalo jasné dopolední světlo; mohlo být asi deset hodin.
         „Řeknu ti ještě jednu věc. V září vosumatřicet na ten náš malinkej nárůdek celej svět čuměl jak puk. Celej svět čuměl, jak rychle jsme byli schopný nasadit zálohy. Během tejdne tady z ničeho nic vyskočila armáda – a když říkám armáda, tak myslím armáda!“ Muž polknul doušek piva a s trpce sešpulenými rty kroutil hlavou. „Tahle armáda byla schopná Němcům pořádně rozčísnout frizúru. Nikdo neříká, že bysme vyhráli válku. Ale zadarmo bysme jim to taky nedali – a vo to přece de. Oprav mě, jestli se mýlím! Vo to de, nedat se kurva zadarmo. Vem si, když byly Búrský války. Ta vohromná převaha Anglánů, jenže Búrové se z nich nepodělali. Bitva u Magersfonteinu. Bitva u Colensa. To jsou krásný příklady, Stando.“
         Muž nebyl vysoký, takže objemná hlava jeho postavě vytvářela lehce nadúměrnou dominantu. Znepokojivý, čímsi impozantní dojem stvrzovala pevná, ošlehaná tvář. Vlasy měl šedivé, někde ještě prosvítaly světlé, zlatavé prameny. V jeho konstituci nebylo ani známky typické pivní odulosti.
         „Anebo boxeři. Čína. To máš to samý.“
         Barman mechanicky kývnul.
         „Akorát v menším. V jádru de ale vo jedno. Když se ti někdo sere do vnitřní politiky, tak bránit svoji suverenitu je běžnej reflex. Všichni se bráněj, jenom Češi ne. Češi neznaj slovo puč.“
         „A co osmašedesátej?“
         „Cože? Máš na mysli ten slavnej vejlet do Moskvy? Dyť to už i ta blbá Panama!“ Muž zamrkal. „Jak se zachovala garnitúra, když jim Američani chtěli diktovat? To všichni víme. Jak dopadli, je věc druhá. Ale vo tom já přece nemluvím.“
         „No jo, Panama,“ řekl barman.
         „Hele, stejně zjistíš – stejně Stando nakonec dycky zjistíš, že voni tydle věci maj velmoci mezi sebou dohodnutý.“
         Hospoda měla půdorys do tvaru L. Za ohybem, kde nějací dva mladíci hráli kulečník, se objevila další postava, mířící k baru. Mužík v manšestrovém sáčku a sepraných džínách, se splihlými bílými vlasy a šouravou chůzí. Přitisknul se k pultu kousek od prvního muže a nahnul se k barmanovi.
         „Dej mi, Stando, jedny Pelmelky, já ti je zaplatím.“
         Barman před něho položil krabičku. První muž začal zase mluvit.
         „Představ si tu situaci. Skvěle chráněná republika, připravená bojovat na třech frontách. Ať se všichni poserou, my do toho dem. A potom bác ho, všechno to byla jenom taková hra. Vzdáváš se bez boje. Chápeš to? Představ si, že ti Německo veme tvoje zbraně, tvoje tanky, nasadí si je do svý armády, ve svý podstatě proti tobě – a tys mu je dal? Tys mu je normálně dal!“
Druhý muž, stojící opodál, zamračeně tahal z krabičky cigaretu. Jemně, ale zaníceně pokyvoval hlavou, jako by ho trápilo něco velmi vážného. První muž pokračoval v řeči.
         „A víš, co s tím Wehrmacht udělal? Útok na Francii v roce devatenáct set čtyřicet. S českejma tankama el té vzor pětatřicet. To koukáte, Frantíci, a máte, co ste chtěli!“
         Muž se vítězoslavně napil piva. Druhý, jako by byl čekal na svoji příležitost, se konečně nadechl a promluvil s upřímným rozhořčením.
         „Že ti to Karliku není už ale vopravdu trapný, tohleto.“
         První se pomalu otočil. „Co mně má bejt trapný?“
         „Dyť ty se furt vopakuješ! To se nedá poslouchat, já tě znám leta, a ty pořád vomíláš, ty leta vomíláš pořád to samý, ty se pořád vopakuješ!“
         „Co děláš? Já se nebavím s tebou.“
         „Hulákáš tady na celou hospodu.“
         „Slyšíš ho? Co do mě dělá?“
         „Karliku, já ti povím jenom jedinou věc. Že ti není hanba.“
         „Di se vycpat! Já diskutuju s jinejma lidma než seš ty a nikdo si nestěžoval. Já sedím u stolu s docentama a bavíme se vo historii! Co seš ty? Co seš ty, ty docente vole?“
         „Já tě poslouchám už leta a všechno, co říkáš, už jsem tisíckrát slyšel. Že ti není hanba, ale vopravdu. Dyť to nemá žádnou úroveň.“
         „Hele, docente. Di do hajzlu.“
         „Jo, jo.“ Druhý ukřivděně pokyvoval. První nabral z půllitru další hlt.
         „To je jak es té bé, ty vole. Vidíš ho, policajta? To je jak když jsem s první ženou šel na to… na potrat, tak tam seděl takovej jako tadyten. Takhle důležitě se tvářil, a proč prej se toho chcete vzdát a takový řeči. Tě lustroval, jo, kvůli vejškrabu.“
         „Karliku, nech toho.“
         „Čeho mám nechat,“ zasmál se první. „Je to tak, anebo není? Sereš se do věci, po který je ti hovno.“
         „Svý jsem ti řek.“ Druhý se umanutě otočil k barmanovi. „Stando, natoč mi pivo.“ Potom tišeji dodal: „A napiš mi to.“
         „Dyť jsem viděl, že prachy máš.“
         „To bylo jenom na cigára.“
         „Dyť jsem ti viděl do šrajtofle, Ládiku.“
         „Ale to nejsou na pivo. To chci do automatu.“
         „Kchchch!“ vyšlo z prvního.
         „Co, co?“
         „To je vidět, koho tu máme. Docente! Dyť my tě platíme vod pětapadesáti, vod pětapadesáti na tebe platíme.“
         „No a co?“
         „Tos šel do důchodu, ne?“
         „A co má bejt?“
         „Šels do důchodu v pětapadesáti, ne?“
         „Jsem byl invalida.“
         „A to má znamenat co?“
         „Hele, nech si toho. Nech si toho.“
         „Dali ti papíry na hlavu, jo?“
         „Určitě, Karliku, určitě.“
         „Počkej, za to se nestyď. My jsme to tak jednoduchý neměli. Třeba tadyhle Standa. Viď, Stando?“
         „Co blbneš?“
         „Tady Standa to zabalí, až mu bude pětašedesát, a to ještě nevíš, jestli do tý doby důchody rovnou nezrušej.“
         „No jo, to je fakt.“
         „Tak mně dej ještě jedno, jo, a na to rum. Ať si taky trochu jakožto pracující mákneš.“
         Zpoza ohybu, od kulečníkového stolu, se ozývalo tiché našlapování, občas přerušené úderem. Mladíci neplýtvali slovy, hra byla soustředěná, jakoby zpomalená.
         První muž seděl nad novým pivem a rozvážně se rozhlížel po tichém prostranství. Na desce pultu se leskly zlaté pásy odraženého slunce, i prostor hospody byl prosvětlen bělavým sloupem. „Na západní frontě klid,“ utrousil zastřeně. Věta chvíli trnula ve vzduchu. Potom muž nasadil zvučněji.
         „Erich Maria Remarque napsal román, kerej se menuje Na západní frontě klid. To je krásnej román. Tam přesně vidíš, jak to je, když má garnitúra v hlavách nasráno a prostej voják lítá jak hadr na holi. Ten titul ovšem, to je vrcholná ironie. Západní fronta, cha,“ odfrkl. „Spojenecký armády šly hlavou proti zdi, aniž by změnily taktiku, a proč? Protože velení vůbec netušilo, která bije. Dvěstě padesát tisíc vojáků tam zařvalo a dalších sto padesát tisíc na německý straně! To všecko v podstatě pro hovno.“
         „Co tím chceš říct, Karliku?“ opáčil druhý, stojící opodál pultu s půllitrem v ruce. První po něm loupl ostrým pohledem, pak zase uhnul bez hnutí brvy.
         „Říká ti něco pojem Cambrai?“
         „Samozřejmě. Bitva u Cambrai.“
         „Angláni tam použili poprvé tank a Němci se podělali do kalhot. To ještě asi nikdy neviděli – na co ve válce tank, cha? V tý době panoval názor, že pořád trvá devatenáctý století.“
         „No jó, to se ještě běhalo s flintama. A občas se do sebe dali i bajonetem. Že je to tak?“
         „Ve dvacátým století, prosím pěkně. Kdy už byl na světě kulomet. Stačilo pár dávek z kulometu a celá první lajna šla k zemi! A když u Cambrai prvně použili tank a Němci se mohli posrat strachy, tak se málem Angláni posrali taky, protože voni to sami nečekali…“ Potřásl hlavou s hořkým smíchem. „Bylo to pro ně úplně stejný ýbrrašunk. Takže místo aby je hnali jak zajíce, stáli tam s votevřenou hubou na ty svý tanky! A hovno z toho. Tak doprdele, co teda čekali? To sou věci po dvou deci.“
         „Čím si to vysvětluješ, Karliku?“ řekl barman.
         „Vysvětlení je univerzální a jednoduchý. Jmenuje se – lidská blbost. Telecí mozky lidí, co tahaj za nitky. Bohužel, to jsou holý fakta. Lidská blbost nezná mezí,“ přisadil významně. „Prostej pěšák doplatil na demenci svýho velení – situace bohužel v historii vojny velice častá. A jmenovitě první světová válka je celá vo tomhle. Verdun, cha! Já četl Petainovy zápisky. To je! Hrdinná armáda Francie, stateční vojáci drželi pozice. Jenže už jaksi zapomíná na to, že kdyby Angláni nespustili palbu vo pár kilometrů vejš, tak se celá pevnost zhroutí jak domeček z karet. Krom toho kdyby měli Francouzi pořádnou armádu a kdyby jejich velení nestálo s prominutím za vyližprdel, tak nikdy nemuseli bojovat ve vlastním vnitrozemí. Vo tomhle ovšem maršál pomlčel.“
         „To tvoje ´kdyby´ se jednou stane slavný,“ vešel mu do řeči druhý.
         „To jsou fakta,“ zahřímal první.
         „Jó, fakta.“
         „To je kus historie, ty vole docente. Která nás stále znovu učí, že lidskej faktor…“
         „No jasně, lidskej faktor.“ Druhý se stále točil okolo pultu, ale spočinout u něj nedokázal. Opisoval kostrbaté kruhy ve větší či menší vzdálenosti, jako by byl stále napůl na odchodu, a přece se z jakýchsi důvodů nemohl odtrhnout. „Lidskej faktor,“ zopakoval, „to je univerzální hovadina!“
         „Já ti něco povím. Poslouchej mě, ano?“
         „Ale nech toho. My to tady už všichni známe, víš? To už tady všichni tisíckrát slyšeli, co by bylo, kdyby v prdeli byly ryby.“
První na něj chvilku neproniknutelně hleděl, potom beze slova odvrátil hlavu směrem k baru. Jen se tam díval a mlčel. Druhý několikrát přešlápl. Pak řekl:
         „Dyť to je jasný, že válku nevedou mašiny, ale lidi. Dyť to je jasný.“
         „Tak co se tady rozčiluješ?“
         „Já jsem úplně klidnej, Karliku, já jsem úplně klidnej. To není, že bych se rozčiloval.“
         „Tak se podívej: Kurskej oblouk, jo?“
         „Myslíš tankovou bitvu u Kurska?“
         „Samozřejmě.“
         „Jak tam zůstalo to kvantum tanků zahrabanejch v bahně?“
         „To mluvíš ovšem vo těžkejch Panterech, který vůbec neměly do boje vyrazit. Ale to není ten důvod, proč Němci prohráli tuhle bitvu. Prohráli ji proto, že Hitlerovi ruplo v bedně.“
         „Cha cha, to není nic novýho, že Hitlerovi ruplo v bedně,“ zasmál se suverénně druhý.
         „Kdyby v klíčový chvíli nevodvelel Mansteinovy tanky do Itálie, tak ofenzívu udrží. Normální člověk skončí, co začne, nebo ne, Stando? Hitler v rozhodující chvíli podrazil nohy svý vlastní armádě, protože vona se musela začít stahovat a tím šlo všechno, co předtím dobili, do hajzlu. A to byl rozhodující obrat v celý druhý světový válce! Nepochopitelná Hitlerova debilita.“
Druhý konečně zakotvil těsně u pultu a se zamyšlenou tváří se o něj na chvíli opřel. Také barman účastně pokyvoval. Potom si všiml, že první má své pivo na spodu. Roztočil další sklenici a přitom přerušil nastalé mlčení.
         „Já tě vobdivuju, Karliku, že ty tak přesně znáš ty detaily, víš? Všechny ty ména a data a jakou ráži měl támhleten křižník. Jak jsi třeba říkal o tom britským…“
         „Čem?“
         „No vo tom křižníku potopeným, jak jsi říkal, vo tý konstrukční vadě.“
         „Queen Mary. Slabý pancéřování paluby.“
         „Přesně. Jak von to všechno ví, jo? Jakou ráži má jaký dělo, a to všechno, víš?“ usmíval se barman směrem k druhému muži. Pak se vrátil k prvnímu. „Jediná věc, která mě na tom mrzí, je ta, že kdo to neví, tak toho můžeš klidně tahat za nos. Že ty nám taky můžeš pěkně kecat a my si to nemáme jak vověřit.“
         První se šibalsky, polichoceně usmíval. „Takže chceš, Stando, říct, že kecám.“
         „To ne! Ale že bys moh, kdybys chtěl, protože pro nás to má vlastně ten samej efekt.“
         „To máš pravdu,“ připustil blahovolně, „jenže já se taky o těch věcech nebavím jenom s váma. To je ta věc. S tím, co vím, vyrukuju i před lidma, který by zatraceně rychle poznali hovadinu. A prosím, jsou spokojený.“
         Před muže přistálo čerstvé pivo.
         „Hele, Ládiku. Ty jistě znáš dějiny Rusko-japonský války.“
         „Chm.“
         „Tak tam byl křižník Varjag.“
         „Berija?“
         „Ládiku, prosimtě, nezkoušej to na mě.“
         „No ne, já říkám: křižník Berija?“
         „Ty jsi univerzální vůl. Křižník Varjag! A dělovej člun Korejec, to byly jediný dvě lodě na ruský straně.“
         „Korejec!“ zasmál se hlučně druhý.
         „Jediný dvě bojový plavidla proti tý nesmyslný přesile Japonců. Japonci je okamžitě vyzvali, ať se vzdají. Víš, jak zareagovaly? Vyvěsily bojovou zástavu.“
         „Takže to byly spojený rusko-korejský síly, jo?“
         „To se teď krásně ukazuje, jak umíš blábolit. Ty totiž umíš jenom blábolit. Tebe žere, že tady někdo mluví zasvěceně. To je to, co tě žere.“
         Druhý se odlepil od pultu. „Já tě nebudu poslouchat. Já si du dopít svůj drink v klidu a du pryč.“
         „No jen di di, tady tě nikdo nedrží.“
         Druhý máchl rukou, otevřel ústa, jako by měl na jazyku nějakou peprnou větu na protest, ale hned je zas naprázdno sklapnul. Konečně sebou pohnul a začal se s půllitrem pomalu šourat pryč. Teprve po několik krocích, když už byl téměř v ohybu místnosti, z něj ještě vyšlo pohrdlivé zvolání: „Darmo mluvit!“
         Dva muži u baru opět osaměli. První mlčky hleděl do zlatavé tekutiny, která se třpytila v přílivu jasného denního světla. Barman popošel do zadní části svého výklenku a zapnul maličký transistor. Ozval se hluk populární písně. Zkusil přeladit a našel monotónní diskusi, v níž padlo pár slov o vysazování rostlin, agresívním genotypu a hybridizaci. Vypnul rádio a pomalu se vrátil. Prohodil s pohledem do ztracena:
         „A co Vánoce, Karliku. Slavíš?“
         „Vánoce? Co s Vánocema?“
         „Se synem se vídáte, ne?“
         „Ale tak se synem. To už není syn, spíš… no, spíš jsme kamarádi.“
         Rozhovor se linul pomalu, s meditativními prodlevami.
         „No já jako, jestli slavíte třeba společně, nebo co já vím…“
         „Ale dej pokoj. Jakýpak slavení?“
         „Vánoce se slavěj.“
         „Tak napiju se, to je jasný.“
         „To jsem nemyslel. Já myslím stromeček strojit, dárky, víš?“
         „Ale hovno.“
         Barman se zasmál: „No jasně. Kdo jim ty Vánoce má žrát, viď?“
         Muž chvíli uvažoval, než opět navázal: „To spíš slunovrat když je – tak se vožeru.“
         „Já říkám žrát – né vožrat.“
         „No ne že bych chtěl. Ne že bych chtěl chlastat. Ale když je ten slunovrat, viď,“ zakýval muž lišácky hlavou ze strany na stranu.
         „No jo, takhle ty to bereš.“
         „A co se divíš, já jsem pohan.“ A po decentní chvilce dodal: „Já když slyším slovo křesťanství, tak vytahuju revolver. Cha!“ zahekl basově a dopřál si pořádný doušek z půllitru.
         Zpoza rohu se zase objevila nahrbená postava. Druhý muž došel krátkými šoupavými kroky k témuž místu jako posledně. S kamennou tváří promluvil k barmanovi:
         „Hele, Stando. Já si dám ještě jedno a to už bude poslední.“
         Barman se naklonil nad linkovaný sešit, který měl zastrčen v koutku pod deskou pultu, a něco si v něm zaškrtnul. První úsměšně pohodil hlavou a doprovodil tu evidenci okázale uštěpačným výrazem. Ale druhý se k němu otočil jakoby nic.
         „Karliku, mám jednu otázku. Včera dávali v telce ten film, Vzpoura na lodi Bounty. To je rok sedmnáscet osmdesát pět, historická záležitost.“
         „Ládiku, vo co ti de.“
         „Vo nic mně nejde. Já se chci zeptat tebe jako vodborníka na tyhle historický věci…“
         „A já se tě chci zeptat jako vodborníka na všechno, Ládíku docente, vo co ti de. Nemůžeš nás si tady nechat říct, co si chceme říct, a vypakovat se vodsaď? Nejde to?“
         „Co ty proti mně máš.“
         „Musíš mě pořád otravovat?“
         „Já za tebou jdu seriózně s vážně míněnou otázkou, protože mě zajímá, jestli to na tý lodi tak všechno opravdu bylo, s tou vzpourou.“
         „Tak jestli tam měli kapitána, kterej vypadal jako trusted tablets ty…“
         Druhý zkrabatil tvář: „Hele, co ty proti mně máš? Ale vážně. Co ty máš proti mně?“
         „Normálně tady žebráš.“
         „Já nežebrám.“
         „Žebráš.“
         „Ale nežebrám – já to dělám inteligentně.“
         „Čoveče, z tebe je ta inteligence cejtit na sto honů.“
         „Já ti povím. Až budeš mít takovej důchod jako já, tak se z toho posereš.“
         První rozvážně pokýval hlavou. „No jo, no jo. Mohli aspoň trochu přihlídnout k tvejm minulejm zásluhám, že jo.“
         „Co? Jakejm zásluhám.“
         „Ale tos prošvih dobu, kamaráde, cha.“
         „Co kecáš? Co kecáš?“
         „Nekecám. Kecám, Stando? Prosím tě, dobře víme, že jsi byl kádr.“
         Druhý naprázdno vydechl, opřel se o pult. Neříkal nic, jen kroutil hlavou doleva a doprava, tam a zpět.
         „Co jsi dělal před sametovou revolucí? Na ministerstvu.“
         „Ale v technický správě, ty mamrde.“
         „Nezkoušej to na mě. Tam´s musel bejt kádr, i pokud´s jim šel vopravit kamna.“
         „To není vůbec jasný. To není vůbec jasný.“
         „Co si budem povídat, Ládiku docente. Tvoje děcka vyštudovali voba, že jo. Voba jsou inženýři.“
         „Ty dovedeš bejt ale tak kousavej.“ Druhý stál na baru a zaníceně hleděl do zpěněné hladiny ve svojí sklenici. Chvíli bylo ticho. Potom se zase ozval první.
         „Ládiku! Víš, jakej je rozdíl mezi policajtem a hovnem?“
         Druhý se otočil.
         „No žádnej. Voba pocházej z vnitra!“
         Zasmál se především barman. Druhý muž pomalu dokroutil hlavou.
         „Dobrý, ne? Lidi přídou na všechno.“
         „No jo, lidi. Kurvy.“
         „Skončili?“ zavolal hlasitě barman někam před sebe. Od rohu místnosti se sem blížila dvojice mladíků s platem barevných koulí.
         „To ste mi mohli nechat tam. To ste nemuseli.“ Oba muži se mimoděk stáhli každý na svou stranu, rozděleni platící dvojicí. Když chlapci odcházeli, druhý se odlepil, jako by je chtěl doprovodit, ale učinil jen několik loudavých kroků a zastavil se před hracím automatem. Utkvělé blikající reflexy teď v závalu jasného poledního světla vůbec nebyly vidět; automat vypadal jako mrtvý.
         „Hele, já tam jdu něco vrhnout.“
         „Tak vrhej.“
         „Vrhám, vrhám.“
         „Baže vrháš,“ ozvalo se z barové židle. „Kdybys chtěl mrdat – tak k tomu máš koule.“
         „No, já? To nevím.“
         „To já teda, jak jsem starej – tak ještě mám.“
         „To víme. Že ty seš starej mrdálista. Byl´s šestkrát ženatej.“
         „Třikrát!“
         „No šak jo, třikrát. Třikrát. Si nemysli, že si to nepamatuju.“
         První se otočil zpět k baru. „Jak von všechno ví, co? Je informovanej.“
         Automat zanaříkal trhavou elektronickou znělkou.
         „Když Japonci napadli Midway, což je atol v Tichomoří, tak už Amíci vo tom dopředu věděli. Měli to vyšpiclovaný. To jsou důležitý momenty, tohleto. Protože nebyli překvapený!“ Muž si odfrkl; chvilku nevěděl, jak dál. „Bejt informovanej je důležitý. To von by mohl povídat, tady ten.“
         „Vo čem?“ hleslo od automatu.
         „Víš, Ládiku, proč Američani tak prosrali Pearl Harbour?“
         „Poněvadž nepřítel využil moment překvapení.“
         „Správně. Japonský letadla je překvapily v bordelech a při flámování. Voni si mysleli, že když sou na Havaji, tak maj Havaj, jo?“ rozesmál se.
         „To jsi ale chytrej až teď.“
         „Já nejsem chytrej teď, v tý chvíli už to ty lidi mohli vědět!“
         „A jak to měli vědět, když je překvapili?“
         „Kdyby to věděli, tak je nepřekvapěj, ne?“
         „Počkej počkej. Ale voni to nevěděli.“
         „A vo tom tady celou dobu mluvíme. Bože mě ochraňuj. Na radarech ty letouny byly, ty vole.“ Muž plácnul dlaní do pultu, až se hladina zahoupala. „Ládiku, ty vole, ty seš mladej kluk, na takovouhle demenci ještě nemáš nárok. Já jsem teď seděl u jednoho stolu s nevlastním bráchou, sedmdesát let. To je ročník třicet vosum.“
         „Počítat ještě umím.“
         „Sedmdesát let, ale to bys koukal, jak mu to v palici šrotuje.“
         „A kolik myslíš, že mně je?“
         „Ty seš mladší. Vo hodně.“
         „No to bych řekl.“ Druhý muž si držel zamračenou tvář, občas úkosem loupnul po prvním, několikrát se otočil tam a zpět. „Já jsem se neflákal čtyrycet let někde ve skladu.“
         První se hořce ušklíbl: „To měla bejt narážka na mě, jo?“
         „Ale v žádným případě.“
         „Ty ses neflákal, já vím. Ty ses voháněl, aby se děti měly dobře. To my víme.“
         Druhý muž, sošně nahnutý nad pult, už neřekl nic, jen se díval skrz výčep někam k seřazeným lahvím s různobarevnými vinětami. Mlčeli oba. Barman si jich už nějakou dobu nevšímal. Chvíli to vypadalo, že se čas zastavil a oba muži srostli s okamžikem v jedinou figurální kompozici, výjev, který neskončí a který trvá odvěků. První v pozici na židličce, kontemplativně zapřený loktem o pult; druhý ve stoje s pohledem do ztracena.
         Ale pak se jeden z nich pohnul. Pomalu natočil hlavu k druhému.
         „Ládiku.“
         „Co je?“
         „Podívej se na mě.“
         „Jo. To jsem žhavej tě vokukovat.“
         „Doprdele, podívej se mně do očí,“ zavrčel první tak naléhavě, že se druhý přece jen ošil a poslušně k němu pohlédl. „Copak my nemůžeme bejt kamarádi?“
 
(8. 6. 9)